V současné době již není pochyb o tom, že globální oteplování je velmi reálnou hrozbou. A je značně nepravděpodobné, že se nám ji podaří zastavit nebo alespoň zpomalit tak, jak jsme to dokázali u ozónové díry. To však neznamená, že bychom se o to neměli alespoň pokusit. A jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je snížení emisí u největších znečišťovatelů. A mezi ně bezesporu patří elektrárenský průmysl.
Většina elektráren u nás funguje na principu spalování uhlí. Při tom samozřejmě vznikají zplodiny, které se následně dostávají do atmosféry. Situaci samozřejmě poněkud zlepšilo odsíření a filtrace komínů, avšak tato opatření nejsou zdaleka všemocná, zvláště co se skleníkových plynů týče.
Není tedy divu, že se vědci snaží hledat nějakou jinou alternativu. Bez elektřiny již totiž jako společnost prakticky nedokážeme existovat, je proto potřeba najít způsob, jak ji získávat s co nejmenším poškozením přírody.
Velmi skloňované jsou v tomto ohledu především takzvané obnovitelné zdroje, jako je solární, větrná či vodní energie. Avšak ačkoliv tyto neprodukují prakticky žádné emise, neznamená to, že jsou ekologicky zcela „čisté“. Jde například o zábor půdy, narušení proudění větru či změna rychlosti proudění vodního toku a jeho přehrazení.
Jako nejlepší řešení se tedy v současnosti ukazuje jaderná energie. Ta je bohužel mnohými zatracována, především kvůli obavě z následků, které by mohla mít případná porucha. Ty nám koneckonců ukázaly případy Černobylu, Fukušimy či Třímílového ostrova.
Přesto však není pochyb o tom, že se v současnosti jedná o nejekologičtější způsob výroby elektřiny, i když i on má své problémy, například ukládání odpadu. Ten však může být při zlepšení postupů později opět využit, což se o odpadech vznikajících ve většině jiných odvětví říci nedá.
Samozřejmě, my coby obyčejní lidé nemáme příliš vliv na to, z jaké elektrárny k nám bude proud dodáván. Ovšem není dobré zapomínat, že veřejné mínění má rozhodně velkou váhu. A to platí i v tomto případě.